Historie a kouzlo disket

Disketa - v angličtině floppy disk - je dnes pro většinu lidí jen ikonická modrá ikonka pro uložení souboru. V 70. až 90. letech však šlo o jedno z nejdůležitějších paměťových médií. Pružné magnetické disky v plastovém obalu umožnily poprvé relativně levné...

Disketa - v angličtině floppy disk - je dnes pro většinu lidí jen ikonická modrá ikonka pro uložení souboru. V 70. až 90. letech však šlo o jedno z nejdůležitějších paměťových médií. Pružné magnetické disky v plastovém obalu umožnily poprvé relativně levné, opakovatelné a přenosné ukládání dat. V tomto článku si přiblížíme jejich historii, různé typy a technologické principy, specifické využití disket v legendárních počítačích Amiga a nakonec i současné možnosti, jak diskety používat nebo sehnat. Článek je určen hlavně retro nadšencům a sběratelům, takže nevynecháme ani technické detaily - ale snad srozumitelně.

Historie disket

Počátky disket sahají do konce 60. let. Firma IBM hledala pro své sálové počítače nový způsob distribuce mikroprogramu (firmware) a v roce 1967 její laboratoře v San Jose začaly experimentovat s magnetickými disketami. První komerční disketa byla představena IBM v roce 1971 - a měla průměr 8 palců (20 cm). Tyto rané osmi-palcové diskety byly původně jen čtecí (read-only) a sloužily k nahrání softwaru do počítače při startu. Brzy však následovaly i zapisovatelné verze.

Porovnání velikostí: 8palcová (vlevo), 5¼palcová (uprostřed) a 3½palcová (vpravo) disketa.

Během 70. a 80. let se formát disket postupně minimalizoval a zároveň rostla jeho kapacita. V roce 1976 byla uvedena menší 5¼ palcová (5,25") disketa, která rychle pronikla do světa osobních počítačů. První počítače jako Apple II nebo IBM PC měly právě 5¼" mechaniky. O několik let později, v roce 1982, přišly ještě kompaktnější 3½ palcové (3,5") diskety v pevném plastovém pouzdře. Nějaký čas existovaly 5,25" i 3,5" diskety souběžně, ale koncem 80. let začal formát 3,5" dominovat. Objevilo se i několik exotických formátů - například 3" diskety (Amstrad / Schneider, ZX Spectrum +3) nebo dokonce 2" mini-diskety pro speciální zařízení - ty se však výrazněji neprosadily. Diskety obecně zažily největší slávu v 80. a 90. letech, kdy šlo o téměř univerzální médium pro software, zálohy i přenos dat mezi počítači.

Od druhé poloviny 90. let však význam disket začal klesat s nástupem novějších technologií (CD, pevné disky, sítě). Přesto se diskety udržely ve výrobě téměř 40 let. Ještě po roce 2000 je nacházíme ve starších PC, u průmyslových strojů či hudebních samplerech. Postupně ale výroba ustávala - například firma Imation skončila s disketami v roce 2007 a v roce 2011 vyrobila společnost Sony svou poslední 3,5" disketu. Tím prakticky éra disket oficiálně skončila. Dodnes však diskety zůstávají symbolem a nostalgickou připomínkou počátků osobních počítačů - a právě proto mají své místo v srdcích retro nadšenců.

Typy disket a jejich kapacity

Během let vzniklo několik fyzických velikostí disket a u každé existovaly různé varianty kapacity podle počtu stran a hustoty záznamu. Označují se obvykle zkratkami SS/DS (Single / Double Sided - jednostranná / dvoustranná) a SD/DD/HD/ED (Single / Double / High / Extended Density - označení hustoty záznamu). Níže přehled hlavních typů:

8" diskety (osmipalcové)

Nejstarší a největší formát - pružný kotouč o průměru 8 palců (203 mm) v papírovém obalu. Tyto diskety se používaly od počátku 70. let zejména na sálových a mini-počítačích. Původní osmipalcové diskety měly kapacitu jen několik stovek kilobajtů - zpočátku kolem 80 - 160 KB (jednostranné, tzv. single-density) a pozdější verze až okolo 0,5 - 1 MB. 

8" disketa (osmipalcová)

Například běžný formát IBM v druhé polovině 70 let nabízel na 8" disketě ~500 KB (jednoduchá hustota, oboustranná) a s dvojitou hustotou kolem 1,2 MB. Osmi-palcové diskety byly skutečně velké - pro představu velikost obalu odpovídala zhruba dnešnímu časopisu - a byly ohebné (odtud přezdívka „floppy“). Při vložení do mechaniky se disk roztáčel rychlostí kolem 360 ot./min a čtecí / zapisovací hlava dosedla na magnetickou plochu skrz výřez v obalu. První mechaniky byly jednostranné - chtělo-li se využít druhou stranu, musela se disketa otočit ručně. Později se objevily i mechaniky se dvěma hlavami (pro každou stranu jedna). Osmi-palcové disky nebyly v běžných domácích počítačích používány - šlo spíše o profesionální sféru. Koncem 70. let je začaly vytlačovat menší 5,25" diskety.

5¼" diskety (pětipalcové)

Formát 5,25 palce (133 mm) navrhl roku 1976 Alan Shugart pro potřeby menších počítačů. Diskety 5¼" byly stále pružné (uložené v tenké ohebné obálce), ale výrazně kompaktnější než osmipalcové - vešly se do dlaně. Tento typ se masově rozšířil v 80. letech s osobními počítači (IBM PC, kompatibilní stroje, Atari, Commodore 64 aj.). První verze byly jednostranné a s nízkou hustotou záznamu. IBM PC (1981) používal 5¼" diskety o kapacitě 160 KB (SS/SD). Brzy se přešlo na dvojitou hustotu (DD, používající modifikovanou frekvenční modulaci MFM místo FM) a také oboustranný záznam: tím se kapacita zvedla na 320 KB (SS/DD) a následně 360 KB (DS/DD) na disketu. Tyto „360kB diskety“ (5,25" DS/DD) se staly standardem pro PC v první polovin 80. let.

5¼" disketa (pětipalcová)

Koncem roku 1984 uvedl IBM novou generaci s vysokou hustotou (HD). 5¼" HD diskety měly více stop (80 místo 40) a více sektorů na stopu (15 místo 9), a tím dosáhly kapacity 1,2 MB. Mechanicky byly podobné, jen magnetická vrstva byla z materiálu s vyšší koercivitou (potřebovala silnější magnetický zápis). Tyto 1,2 MB diskety (označované také jako DS/HD 5,25") dominovaly u PC AT a kompatibilních počítačů druhé poloviny 80. let. Nevýhodou formátu 5¼" obecně byla jeho fyzická pružnost - disketu bylo možné ohnout, poškodit a citlivá magnetická plocha byla částečně odkrytá v kružnici uprostřed obalu. Uživatelé si je museli chránit papírovými obaly a dávat pozor na prach. Přesto má mnoho pamětníků na pětipalcovky nostalgické vzpomínky - třeba na to, jak se při čtení hlasitě roztočily a občas bylo potřeba je „fouknout“ či otočit, když nastaly potíže se čtením.

3½" diskety (třiapůlpalcové)

Formát 3,5 palce (90 mm) představila firma Sony v roce 1982 a rychle se stal novým standardem pro osobní počítače. Tyto diskety měly pevný plastový obal s kovovou posuvnou krytkou, která chránila samotný magnetický kotouč uvnitř před prachem a dotykem. Byly tedy mnohem odolnější a přenosnější. Disketa 3,5" se vešla i do kapsy a na obalu byl štítek pro popis obsahu - mnoho z nás si takhle popisovalo diskety se školními projekty nebo hrami.

3½" diskety (třiapůlpalcové)

První 3½" diskety měly obdobnou hustotu jako starší formáty - Double Density (DD) s kapacitou 720 KB (oboustranně). Např. počítače Amiga, Atari ST nebo starší Macintosh používaly 3,5" DD diskety (~720 - 800 KB). Ve světě PC se 720kB 3,5" diskety objevily s rozšířením přenosných počítačů a postupně doplnily 5,25" formát.

Skutečný boom ale nastal s uvedením disket High Density (HD) o kapacitě 1,44 MB - ty uvedl IBM roku 1987 a brzy se staly dominantními. 3,5" HD disketu poznáte podle dvou malých otvorů v plastovém krytu - jeden je zámek proti zápisu, druhý je identifikační dírka pro HD mechaniku. Formálně měla „1,44MB“ disketa 80 stop, 2 hlavy a 18 sektorů po 512 bajtech, což dává 1440 KiB - 1,40625 MB; označení 1,44 MB vzniklo trochu matoucím násobkem 1 000 000 bajtů. Pro uživatele to ale byla jednoduše „mega a půl“.

Extended Density (ED) - 3,5" diskety s dvojnásobnou hustotou proti HD a kapacitou 2,88 MB.

Existovala i varianta Extended Density (ED) - 3,5" diskety s dvojnásobnou hustotou proti HD a kapacitou 2,88 MB. Ty se však objevily jen okrajově (např. v některých high-end PC kolem roku 1990) a masově se nijak nerozšířily. Běžný uživatel z 90. let tak nejčastěji přišel do styku s 3,5" HD disketami o 1,44 MB. Tyto diskety se staly ikonickými - využívaly se pro instalaci programů, na zálohy dokumentů a hojně též pro sdílení nelegálních kopií her a softwaru („shánění disketovek“ bylo pojmem samo o sobě). Zajímavostí je, že některé počítače (např. Commodore 64 s mechanikou 1581 nebo starší Macintosh) formátovaly 3,5" DD diskety na neobvyklých 800 KB, resp. 880 KB - k tomu se dostaneme za chvíli v části o Amize.

Diskety v počítačích Amiga

Počítače Commodore Amiga (období 1985 - 1994) patří k nejznámějším platformám, které hojně využívaly diskety. Amigy měly vestavěnou disketovou mechaniku od modelu Amiga 1000 (1985) až po Amigu 1200 / 4000 (1992).

Amiga 1000

Standardně šlo o interní 3,5" mechaniky Double Density. Formát disket byl ovšem mírně odlišný od PC: Amiga 3,5" DD disketa měla neformátovanou kapacitu cca 1 MB a naformátovaná poskytovala cca 880 KB pro data. To je více než 720 KB na PC při stejné hustotě - Amiga toho dosáhla díky odlišné organizaci dat. Disketa byla rozdělená na 80 stop po 11 sektorech (na každé straně), sektor měl standardních 512 bajtů. Řadič diskety v Amize (součást čipu Paula) však dokázal zapisovat celou stopu v jednom sledu, takže odpadly mezery mezi sektory, které má PC formát pro synchronizaci. Díky odstranění těchto „mezer“ se na stopu vešlo oněch 11 sektorů místo obvyklých 9 u PC, což vysvětluje kapacitu navíc. Disketová jednotka u Amigy se otáčela rychlostí 300 ot/min, což je stejná rychlost jako u PC mechanik pro DD disky.

Další předností Amigy byl velmi flexibilní řadič. Nebyl vázán na jediný formát a s odpovídajícím softwarovým ovladačem si poradil s různými sekvenčními záznamy na disketě. Prakticky to znamenalo, že Amiga dokázala číst i netypické diskety - včetně PC disků formátovaných na 720 KB (tzv. CrossDOS ovladač umožnil přímo ve Workbench načíst MS-DOS diskety) nebo naopak specializovaných formátů použitých u jiných počítačů. Například existoval software umožňující Amize číst diskety pro počítače Macintosh, Atari ST apod. Na druhou stranu standardní PC nedokázal číst Amiga diskety bez speciálního hardware - formát Amigy totiž pro PC řadič vypadal jako jeden dlouhý sektor bez rozpoznatelných mezer. Dnes se k čtení amigáckých disket na PC používají speciální zařízení, k tomu se dostaneme níže.

Double Density diskety (3,5" DD) tak na Amize zůstaly hlavním výměnným médiem po celou éru - až do počátku 90. let, kdy se více prosadily pevné disky. Commodore sice u vyšších modelů zavedl i High Density mechaniky - např. Amiga 3000 (1990) a Amiga 4000 (1992) měly HD 3,5" disketovku s kapacitou 1,76 MB (někdy uváděno 1760 KB). Těchto ~1,8 MB se docílilo zajímavým trikem: mechanika v režimu HD zpomalila otáčky na 150 ot/min, takže řadič četl dvojnásobné množství dat na stopu v dvojnásobném čase. Nemusela se tedy měnit bitová rychlost záznamu (která byla limitovaná původním čipem). Tímto způsobem dokázaly Amigy s HD mechanikou číst a zapisovat diskety označené 2HD (s vysokou koercivitou). Běžná PC HD mechanika však tímto způsobem pracovat neumí - proto pokud do Amigy osadíte obyčejnou PC 1,44MB mechaniku, bude fungovat jen jako DD mechanika s kapacitou 880 KB. Některé Amigy vyráběné firmou Escom po krachu Commodore skutečně dostaly upravené PC mechaniky, které v Amize běžely pouze v DD režimu. Pro starší modely Amigy existovala i řešení, jak HD mechaniku doplnit - například produkty třetích stran jako KCS Dual HD Drive přidávaly podporu HD disket i pro Amigy, které to standardně neuměly.

Amiga měla také své vlastní souborové systémy optimalizované pro disketu. Původní AmigaDOS v systému Kickstart / Workbench 1.x používal tzv. OFS (Old File System) - ten poměrně plýtval místem (rezervoval si v každém 512B sektoru určitý prostor pro metadata), takže na diskety se vešlo jen ~840 KB dat. Teprve s AmigaOS 2.0+ byl zaveden efektivnější FFS (Fast File System), jenž zvýšil použitelnou kapacitu na plných 880 KB. Uživatel tedy získal cca 40 KB navíc jen změnou souborového systému. Amiga navíc umožňovala diskety formátovat nejen jako AmigaDOS (OFS/FFS), ale i například na MS-DOS (FAT) - pokud jste chtěli vytvořit výměnnou disketu čitelnou i v PC, Workbench (od verze 2.1 výše) to uměl přes zmíněný CrossDOS. Samozřejmě taková disketa měla kapacitu pouze 720 KB a nešla použít pro spouštění her atd., ale pro přenos dat byla užitečná.

Kromě oficiálních řešení vznikla komunitou i řada specializovaných nástrojů a formátů, které umožňovaly využít diskety na maximum. Známým příkladem je ovladač diskspare.device, který kompletně nahrazuje standardní obslužný program disketové mechaniky (trackdisk.device) - ten umožnil na běžnou DD disketu naformátovat kapacitu 960 KB nebo 984 KB a na HD disketu až 1920 KB či 1968 KB! Přicházelo to s určitými kompromisy (kompatibilita, spolehlivost), ale pro zkušené uživatele to byl vítaný způsob, jak na jednu disketu vtěsnat třeba o pár stovek kilobajtů dat více. Další utility umožňovaly například dynamickou kompresi dat na disketě, což efektivně zvětšilo její kapacitu pro soubory, které se daly dobře zkomprimovat. Komunita kolem Amigy takovýchto vylepšení vytvořila mnoho - a dodnes je lze najít v archivu Aminet (většina spadá do kategorie disk/misc na Aminetu).

Amiga demoscéna a výrobci her také často používali vlastní formáty stop kvůli ochraně proti kopírování nebo úspoře místa - některé hry zvládly na jednu 880k disketu uložit i více dat díky tomu, že na určitých stopách zvýšily počet sektorů nebo použily neobvyklé kódování signálu. To ovšem vyžadovalo přímý přístup k řadiči; Amiga to naštěstí dovolovala, takže se diskety točily a hlavičky cvakaly i v rytmu šikovně naprogramovaných loaderů.

Ke konci éry Amigy začalo být populární místo fyzických disket používat obrazy disket. Již v 90. letech vznikl formát ADF (Amiga Disk File), který představuje 1:1 obraz celé 880k diskety. Pro úsporu místa se používal i komprimovaný formát DMS (Disk Masher), který dokázal uložit obsah diskety do menšího souboru (něco jako zip pro diskety; využíval se hojně v BBS a na disketových kopiích her). Pro archivaci originálních disket s ochranami později vznikl formát IPF (Interchangeable Preservation Format). Tyto formáty umožnily zachovat obsah disket do budoucna - a v dnešní době je lze snadno používat v emulátorech (WinUAE, FS-UAE apod.) namísto skutečných mechanik. Mnoho uživatelů Amigy dnes tedy fyzické diskety ani nepotřebuje a vystačí si s ADF obrazy na moderních médiích. Přesto však nic nenahradí ten pocit vložit skutečnou disketu do mechaniky Amigy a zaslechnout charakteristické cvakání a chroupání, které doprovází načítání dat.

Diskety dnes: lze je ještě používat?

Nadšenci do retro výpočetní techniky často chtějí používat autentická média - tedy i diskety. Jaká je však současná dostupnost disket a disketových mechanik? Vyplatí se ještě shánět funkční diskety, nebo už jde jen o sběratelský artikl? Závěrečná část článku shrnuje praktické informace pro ty, kdo by si rádi s disketami znovu zařádili.

Dostupnost médií

Výroba disket jako takových už prakticky neexistuje (poslední velké firmy skončily kolem roku 2010) - na trhu jsou tedy pouze skladové zásoby. Překvapivě se stále dají najít nové, zafóliované 3,5" diskety, ale cena v posledních letech strmě vzrostla. Například v ČR byl v roce 2023 dostupný už jen jeden model 3,5" HD disket MediaRange a balíček 10 kusů stál kolem 650 Kč (tj. >65 Kč za jednu disketu!). Pro srovnání - 10 let předtím stál tentýž balíček asi desetkrát méně. V zahraničí lze pořídit o něco levněji: např. na německém Amazonu cca 17 € za 10 disket (tj. 40 Kč/kus), značkové Verbatim nebo Imation za ~70 Kč/kus. Ceny tedy šplhají hodně vysoko vzhledem k tomu, že jde o média s kapacitou 1,44 MB.

MediaRange 3,5"/1.44MB, diskety 10pck/BAL

Pro mnoho běžných uživatelů je to dnes už nepředstavitelně malý a zastaralý formát, ovšem v určitých odvětvích jsou diskety stále potřeba. Zajímavostí je, že některé průmyslové stroje a zařízení dodnes spoléhají na disketové mechaniky - například vyšívací stroje, CNC obráběcí centra nebo dokonce palubní systémy starších letadel používají diskety pro načítání dat. V Japonsku teprve nedávno (2022) oficiálně ukončili používání disket ve státní správě, a to i přesto, že výroba médií skončila už před lety. Tyto instituce nyní závisejí na zásobách starých disket, kterých s ubývající nabídkou neustále ubývá a jejich cena roste.

Kvalita a trvanlivost

S disketami jakožto médiem je nutné počítat s jistými úskalími. Především, magnetická vrstva stárne - dochází k postupnému rozptylování magnetizace a tím ke ztrátě dat. Životnost diskety silně závisí na podmínkách skladování. Ideální je suché prostředí pokojové teploty, mimo dosah magnetických polí. Již před desítkami let se udávalo, že diskety mají uchovat data zhruba 10 let, ale mnozí uživatelé mají i 30+ let staré diskety, které jsou stále čitelné. Je to tak trochu loterie - kvalita výroby se lišila kus od kusu a značkové diskety (Verbatim, 3M, Sony…) obvykle vydržely déle než levné no-name. Při dlouhodobém používání (opakovaný zápis, časté přenášení) dochází také k opotřebení - magnetická vrstva se může mechanicky poškodit a média pak vykazují chyby. Určitě je vhodné diskety jednou za čas překopírovat (tzv. refresh dat) nebo alespoň zkontrolovat čitelnost, abyste předešli nenávratné ztrátě obsahu. Dalším problémem je kompatibilita mezi mechanikami - už v době rozmachu disket platilo, že co jedna mechanika načte bez chyb, druhá (jinak funkční) může mít problém. Každá mechanika je totiž jemně odlišně seřízena a diskety zapsané „na hraně“ tolerancí pak mohou být jinde nečitelné. Proto se někdy doporučuje mít po ruce více mechanik, pokud zachraňujete data z velmi starých disket.

Zvláštní kapitolou je použití HD vs. DD médií. Fyzicky vypadají 3,5" HD a DD diskety téměř shodně (HD má navíc onu identifikační dírku). Je lákavé použít dostupné HD diskety pro formát DD (720 KB nebo 880 KB) - například u Amigy mnoho lidí lepilo otvor a formátovalo HD diskety na 880 KB. Může to fungovat, ale nemusí to být spolehlivé. Důvodem je jiná magnetická vrstva: HD diskety mají tzv. vyšší koercivitu (jsou „tvrdší“ na magnetování). DD mechaniky zapisují vyšším magnetickým polem než HD mechaniky, takže zápis DD záznamu na HD médium může být přemagnetovaný nebo naopak nedostatečný - záleží na kombinaci konkrétní diskety a mechaniky. Praxe ukazuje, že někdy HD disketa ve staré DD mechanice funguje, jindy se brzy objeví chyby. Doporučení expertů zní: pokud možno používat skutečné DD diskety pro DD formáty. Když není zbytí, tak alespoň před použitím HD diskety v DD formátu provést důkladné vymazání (tzv. demagnetizér nebo zápis nul v HD mechanice), aby se obnovil homogenní magnetický povrch. Pak případně naformátovat v DD mechanice. Ani to však není záruka 100% spolehlivosti.

Mechaniky a jejich údržba

Co se týče disketových mechanik, i ty stárnou, ale naštěstí jsou poměrně robustní. Pro oživení starého PC nebo Amigy je často potřeba mechaniku jen vyčistit a promazat. Čtecí hlavy lze opatrně vyčistit isopropylalkoholem (případně použít dobovou čisticí disketu). Vodicí tyčky a závitové posunovací hřídele hlavy je vhodné zbavit starého zaschlého maziva a nanést nové (např. silikonový olej nebo vazelínu v malé míře). U 5,25" mechanik bývá slabinou pohon otáčení diskety - některé mají gumový řemínek, který časem praská či klouže, jiné trpěly na tření podložky („plsti“) přitlačující disk k hřídeli motoru. Tyto části lze často nahradit či opravit. Dále může dojít k rozladění hlav (zejména u starších 5,25" jednotek při nešetrném zacházení) - seřízení vyžaduje osciloskop nebo alespoň referenční disketu a je to práce pro zkušené. U 3,5" mechanik se hlavy vychylují krokovým motorkem s pevnou kalibrací, takže tam seřízení obvykle není třeba. Nefunkční mechaniky se dnes dají sehnat spíše z druhé ruky - nové se již nevyrábí, ale na tržištích eBay apod. najdete množství použitých jednotek z vyřazených počítačů.

V krajním případě lze u některých platforem použít i moderní emulátory mechanik - např. oblíbené emulátory Gotek umožní nahrát firmware, který se tváří jako disketovka, ale načítá data z USB flash disku (s obrazy disket). To je ovšem už náhrada originální mechaniky, nikoli práce s reálnými disketami.

USB emulátor disketové mechaniky Gotek

Pokud chcete připojit disketovou mechaniku k modernímu počítači, možnosti tu jsou také. Existují USB externí mechaniky - běžně se prodávaly pro 3,5" 1,44 MB formát a dodnes je například značka Sandberg nabízí, cena je kolem 700 Kč. Tyto mechaniky ale obvykle umí jen standardní PC formáty (720 KB a 1,44 MB). Pro čtení / zápis exotických formátů (Amiga, Atari, Mac aj.) přímo přes USB řadič nejsou vhodné. Naštěstí se v retro komunitě objevila řešení jako KryoFlux, DrawBridge nebo open-source projekt Greaseweazle.

DrawBridge umožňuje používat USB disketovévé mechaniky jako normální Amiga mechaniky.

Jde o specializované rozhraní, které umožňují připojit klasickou disketovou mechaniku k PC přes USB a číst data na úrovni magnetických fluxů (pulsů) - tím pádem lze z disket vytáhnout obraz bitů bez ohledu na formát. S vhodným softwarem pak není problém získat např. obraz Amiga diskety nebo jiné platformy a opět jej případně na disketu zapsat. Tyto nástroje jsou nenahraditelné pro archivaci starých disket, zejména pokud jsou chráněné nebo v nestandardním formátu.

Používání disket dnes tedy možné je, ale vyžaduje to trochu úsilí a trpělivosti. Stále se dají najít funkční diskety (ideálně nové neotevřené balení z dobových zásob) a mechaniky z bazaru. Mnoho retro nadšenců hlásí, že i 30 let staré diskety po vyčištění mechaniky fungují překvapivě dobře. Je však rozumné minimalizovat důležitá data uložená jen na disketách - pro jistotu si je zálohujte v podobě image (.ADF, .IMG apod.) na moderní disk. Diskety si tak můžete užívat spíše pro ten pocit a atmosféru (např. při hraní retro her z originálních disket, nebo při předvádění dobového hardwaru na srazech). A když nějaká disketa odejde, berte to sportovně - i to patří k autentické zkušenosti. Nakonec, kdo si nikdy nezažil „Error read/write“ na disketě, ten jako by v éře osobních počítačů ani nežil.