Workbench 2.0

V roce 1990 se v Amiga světě odehrálo něco velkého. Commodore vydal Workbench 2.0 - novou verzi operačního systému AmigaOS, která znamenala obrovský skok vpřed nejen po technické stránce, ale i vizuálně. Právě tato verze se stala bodem zlomu, kdy se Amiga přestala tvářit jako „hračka pro počítačové nadšence“ a začala být brána vážně i v profesionálním prostředí.

Proměna, která je vidět

Hned po spuštění Workbenche 2.0 si uživatel všiml něčeho jiného: zmizelo křiklavé modro-oranžové schéma a nahradily ho příjemné, decentní odstíny šedé a světle modré. Okna dostala plastický vzhled - pomocí stínování působila 3D dojmem. Celé grafické rozhraní působilo čistěji, moderněji a hlavně - konzistentně. Už to nebyl roztříštěný systém, ale ucelené prostředí.

Konečně systém, se kterým se dobře pracuje

Workbench 2.0 nebyl jen o kosmetických změnách. Pod kapotou se událo daleko víc. Commodore nasadil do systému zbrusu nové knihovny a technologie, které vývojářům usnadnily život - a tím samozřejmě zlepšily i zážitek běžného uživatele.

Jedním z pilířů nového systému byla knihovna GadTools, která umožňovala programátorům snadno vytvářet tlačítka, zaškrtávátka, nabídky a další ovládací prvky. Výsledkem bylo, že aplikace začaly vypadat stejně a ovládaly se jednotně - žádný divoký design jako dřív.

Další zásadní novinkou byl systém BOOPSI (Basic Object-Oriented Programming System for Intuition). Ten do Amigy přinesl objektově orientovaný přístup k tvorbě uživatelského rozhraní. Díky tomu bylo možné vytvářet pokročilejší aplikace, které byly zároveň lépe rozšiřitelné.

Více než jen nový kabát

Do systému přibyly také nové nástroje. Například AmigaGuide - jednoduchý hypertextový systém, který sloužil jako interaktivní nápověda pro uživatele. A co víc - byl otevřený, takže ho mohl využít i jakýkoli vývojář pro své programy.

Další výraznou změnou byl Installer - standardní instalační nástroj. Konečně už nebylo potřeba ručně kopírovat soubory do různých systémových složek a hádat, kam co patří. Instalace se stala otázkou několika kliknutí a celý proces byl mnohem bezpečnější.

Velkou pozornost si zaslouží i sekce Prefs, tedy nastavení systému. V předchozích verzích bylo konfigurování Amigy spíš utrpením. Teď najednou bylo možné pohodlně měnit nastavení myši, klávesnice, barev, tiskárny, časového pásma nebo třeba výchozí obrazovky - a všechno mělo svůj vlastní, přehledný nástroj.

Nové možnosti: veřejné obrazovky a lepší multitasking

Workbench 2.0 přinesl jednu z nejzajímavějších funkcí vůbec: Public Screens. Každá aplikace mohla běžet na své vlastní obrazovce s vlastním rozlišením, počtem barev nebo ikonami. A mezi těmito obrazovkami bylo možné plynule přepínat. Multitasking, který byl pro Amigu typický už od začátku, dostal s touto funkcí úplně nový rozměr.

Systém se také lépe vypořádával s chybami. Zprávy o chybách byly srozumitelnější, zařízení se dala lépe odpojovat a připojovat, práce s pamětí byla optimalizovaná. Pro uživatele to znamenalo méně zamrzání, méně problémů a více pohodové práce.

Komu sloužil a co vyžadoval

Workbench 2.0 byl původně určen pro Amigu 3000, ale později šel nainstalovat i na starší modely jako A500 nebo A2000, pokud měly správný Kickstart 2.04 (v ROM). Doporučená velikost paměti RAM byla alespoň 1MB, ale samozřejmě čím víc, tím líp.

Také šlo konečně pohodlně bootovat z pevného disku bez složitého nastavování - pro uživatele to znamenalo větší rychlost a méně práce s disketami.

Shrnutí? Amiga se s verzí 2.0 naučila mluvit řečí dospělých

Workbench 2.0 je zlomová verze. Nejen že vypadal mnohem profesionálněji, ale hlavně poskytoval robustní základ pro další vývoj. Přinesl řád, jednotu, výkonné knihovny a začal připomínat to, co dnes považujeme za běžný operační systém. Byl to systém, na kterém se už opravdu dalo nejen hrát, ale i pracovat.

Pokud jste do té doby používal Workbench 1.3, pak přechod na 2.0 byl jako kdybys vyměnil starého trabanta za pohodlný, svižný a stylový vůz - pořád Amiga, ale úplně jiná liga.