Amiga a PCMCIA WIFI karta

Zcela jistě už vás někdy napadla otázka, je-li možné připojit svou Amigu do lokální sítě a vyměňovat si data s ostatními počítači v domácí síti (další Amiga, PC). Odpověď je ano, možné to je. Nicméně není to tak jednoduché jak by se mohlo zdát. V tomto článku se pokusíme přiblížit celý postup instalace sítě a nastavení všech potřebných programů.

Zcela jistě už vás někdy napadla otázka, je-li možné připojit svou Amigu do lokální sítě a vyměňovat si data s ostatními počítači v domácí síti (další Amiga, PC). Odpověď je ano, možné to je. Nicméně není to tak jednoduché jak by se mohlo zdát. V tomto článku se pokusíme přiblížit celý postup instalace sítě a nastavení všech potřebných programů.

Hardware

Ze všeho nejdříve budeme potřebovat odpovídající hardware, který nám umožní připojit naší Amigu k síti nebo internetu. Zde nám volbu značně usnadnila firma Commodore, když se rozhodla vybavit Amigu 600 a Amigu 1200 standardní PCMCIA sběrnicí.

PCMCIA (Peripheral Component MicroChannel Interconnect Architecture, později Personal Computer Memory Cards International Association) je rozšiřující slot, který byl vytvořen již v roce 1989. PCMCIA karty mají všechny stejnou velikost 85,6 x 54 mm (šířka x délka) a liší se pouze svou tloušťkou, podle které je lze řadit do tří kategorií:

• Type I
  jeho tloušťka je 3.3 mm. Jedná se o 16-bitové karty vhodnější především pro starší počítače. Dnes se již na trhu nevyskytují.
• Type II (CardBus)
  jeho tloušťka je 5 mm. Používají jej např. síťové karty, řadiče USB a Firewire, čtečky paměťových karet apod. Pro Amigu jsou použitelné pouze 16-bitové varianty těchto karet.
• Type III (CardBus)
  jeho tloušťka je 10.5 mm. Byl určen především pro malé pevné disky v kompaktním pouzdře, případně pro karty obsahující větší množství elektroniky.

Typ II a III se dále vyskytuje v 16bitové nebo 32bitové verzi. 32bitová je často označována jako CardBus a pro Amigu je zcela nepoužitelná. Rozeznáme je podle kontaktního (většinou zlatého) plechu nad konektorem, který má pouze 32bitová verze. CardBus podporuje navíc busmastering, umožňující kartě přistupovat přímo do paměti. PCMCIA karty se vyznačují podporou Plug'n'Play (PnP) a hot swap. Mohou být měněny za chodu a samy si nastavují parametry jako přerušení, adresu apod.

To by na zasvěcení do problematiky mohlo stačit a nyní se dostáváme k tomu, co máme dnes pro svou Amigu reálně k dispozici. Speciálně pro tento článek jsem si postupně obstaral klasickou ethernet kartu, wi-fi kartu a klasický modem. Nezní to špatně, ne?

WI-FI karta Orinoco

V případě WI-FI karet je situace podobná jako v případě ethernet karet. Funkční jsou pouze karty s Prism II čipsetem. Osvědčenou značkou jsou zde karty firem Orinoco a NetGear. I v tomto případě je k dispozici seznam ověřených karet, který tentokráte naleznete v archivu prism2.lha na Aminetu. Nastavení této karty je však trochu komplikovanější než v předchozím případě a budeme se jí věnovat podrobněji v průběhu tohoto článku.

Pokud vše funguje jak má, uvidíte následující okno:

To by bylo k výběru samotné karty snad vše, nyní se podíváme na softwarovou stránku věci...

Software a ovladače

Nyní se dostáváme k obtížnější etapě, kterou je volba, instalace a nastavení software. K zprovoznění těchto karet budeme potřebovat hlavně nějaký program pro podporu TCP/IP protokolu. Zde máme k dispozici několik možností - Miami, MiamiDX, Genesis nebo AmiTCP.

Jak sami vidíte, máme na výběr z celkem velkého množství řešení. Nicméně, nyní se musíme rozhodnout. AmiTCP je již zastaralý a má celkem složitou konfiguraci, Genesis je pouze součástí systému AmigaOS 3.9. Zůstává nám tak pouze Miami a MiamiDX. Ovšem, jako verzi zvolit.

Rozhodnutí není jednoduché, protože záleží na tom, co budeme potřebovat. Pokud to bude pouze připojení k síti, tak nám plně vystačí Miami. Pokud však budeme chtít něco víc, tak rozhodně MiamiDX. To "něco víc" jsou například dvě různá rozhraní, což nám umožní současné připojení k internetu modemem a k síti pomocí síťové karty. Starší verze Miami toto neumožňují. Já si zvolil právě MiamiDX, takže následující konfigurace budou prováděny právě v něm.

Ovladače

Když už jsme si zvolili TCP/IP stack, budeme potřebovat pro svou kartu také odpovídající ovladače.

V případě WI-FI karet není výběr tak široký a k dispozici je pouze jeden ovladač. Tím je prism2.device, SANA-II ovladač pro 11Mbps bezdrátové Ethernetové karty založené na Prism II čispetu a jeho variantách.

• prism2.lha

V archivu samozřejmě naleznete seznam ověřených a funkčních síťových karet. Poslední verze ovladače z února roku 2008 přinesla opravu pomalého spojení (místo 2Mbps nyní 11Mpbs).

Nyní, když už máme vše připraveno, můžeme přejít k vlastní konfiguraci MiamiDX...

Konfigurace MiamiDX

Ze všeho nejdříve si musíme zjistit několik základních věcí - jakou máme přidělenu IP adresu a masku podsítě. Co je to IP adresa, to ví nejspíš všichni. Maska je proti tomu trochu záhadnějším pojmem a jejím úkolem je zjišťování, jestli jsou dva různé počítače v rozsahu stejné podsítě. Proč? To je na samostatný článek a zde se tím nebudeme zabývat. Je o ní třeba vědět pouze to, že je a musí být správná. Ale vraťme se k IP adrese.

Teoreticky můžeme zadat libovolnou adresu, ale to není nedoporučeno. Kdysi dávno bylo stanoveno, že vnitřní sítě budou využívat rozsah IP adres od 192.168.0.0 do 192.168.255.255. V případě sítí, které nemají přístup do okolního světa to však není nutné. Pokud ale máme připojení k internetu, tak zadání libovolné IP adresy může vyvolat kolizi s počítačem, kterému byla jako prvnímu tato adresa přidělena. Dvě poslední čísla lze volit libovolně. Může to být například číslo patra a bytu, nebo 0 a další číslo počítače v síti. Například si vezmeme adresu 192.168.123.5 a masku 255.255.0.0 (či-li můžeme měnit poslední dvě čísla IP adresy a stále se budou nacházet ve stejné síti). Pokud jsme si toto stanovili, můžeme přejít k samotné konfiguraci.

Spustíme MiamiDX...

Přejdeme na záložku Hardware a klikneme na New (obr.1). Objeví se další okno (obr.2), v kterém si vybereme možnost Ethernet. Objeví se další okno (obr. 3), v kterém napíšeme název definovaného rozhraní a navolíme odpovídající ovladač. Jako ovladač zadáme název dříve zkopírovaného souboru DEVS:Networks/prism2.device (Unit 0). Jako název lze zadat libovolnou zkratku (např. WIFI_Orinoco). Zbytek necháme beze změn a klikneme na OK.

obr.1	obr.2	obr.3

Nyní přejdeme na záložku Interfaces (obr.4) a vytvoříme nový zápis (New). V následujícím okně (obr.5) vybereme Ethernet a Internet.

obr.4	obr.5	obr.6

Po potvrzení se objeví další okno (obr.6), z kterého vybereme identifikátor spojení (takže WIFI_Orinoco, nebo to co jsme zadali v předchozím kroku). Zobrazí se další okno s množstvím voleb, které se pouze ze začátku zdá nepřehledné (obr.7). Tady si však budeme muset popsat dvě situace, kdy se bude nastavení lišit: